Jak zvládnout zubaře?

Každý víme, že jít k zubaři není zrovna jeden z nejlepších zážitků, a pro dítě to není jistě o moc příjemnější. Zubař je pro děti cizí osoba, která se pohybuje v blízkosti dítěte s neznámými nástroji. Blízkost někoho cizího dětem většinou nahání strach. Už samotné jednoduché vyšetření je nemilé, zubař pohybuje kovovými nástroji po zubech. Obávané vrtání znamená vibrace, které jsou samy o sobě velmi nepříjemné.

Zubař je také jen člověk, protivný může být dětem, když je oslovuje příjmením nebo naopak příliš mazlivě - desetiletý kluk se může na žádost, „nezavírej tu pusu, broučku" rozesmát nebo urazit. Každý zubař, který pracuje s dětmi jakéhokoliv věku, by měl umět vhodným způsobem najít společný jazyk s každým dítětem.
Malí i větší dětští pacienti obvykle na základě dřívějších nepříjemných a bolestivých zážitků návštěvu u zubaře odkládají, až už je pozdě a zub se musí hodně vrtat, nebo dokonce vytrhnout, což může způsobit mnohem větší bolesti a strach. Každou situaci, která se jen vzdáleně podobá té u zubaře, dítě registruje a považuje za další hrozící nebezpečí.

Dítě reaguje na zubaře jinak než dospělý. Více a rychleji se tělesně i citově unaví, méně se dokáže ovládat. Neví, co se bude dít, cítí se nejistě v těsné blízkosti s naprosto cizím člověkem. I když je zcela malé, nedokáže ještě mluvit a potřebuje zubařský zákrok, většinou už má zkušenost s lékaři: pamatuje si vůni typickou pro nemocniční ordinace, pamatuje si barvu pláště, nebo nástroje. Děti se často zubnímu vyšetření zuby-nehty brání, a tak není možné je vůbec léčit. Děti nejsou schopné pochopit, že je nutné dát se ošetřit, toto „rozumné" objasnění po nich vůbec nemůžete chtít. Většina dětí je rodiči do zubařské ordinace donesena, dovlečena prakticky násilím s výčitkami „nedělej ostudu", popřípadě „buď rozumný" nebo „je to nutné". V první řadě je dobré získat dítě nějak ke spolupráci k vyšetření. A tady je nutná práce samotných rodičů již dlouhou dobu před tím, než děti mají usednout do zubařského křesla. Vhodné je například povídat si o tom, jak prospěšné povolání je být zubařem, který pomáhá lidem, aby měly zdravé zuby, nestrašit zubařem jako za trest, být s dítětem v ordinaci, pokud to jde držet ho za ruku a samozřejmě podle rad zubaře nezapomenout na pravidelné čistění zubů a dodržování ústní hygieny společně s pravidelnými preventivními prohlídkami.

Velký problém jsou u zvládnutí zubařského ošetření mýty nebo falešné představy, které jsou v rodičích hluboce zakořeněné z dětství. Takové falešné pravdy mohou pěkně zamotat hlavu a prohloubit strach ze zubaře. Jednou z nich je například, že „první, neboli mléčný, chrup, se nedá zubařem spravit, zuby stejně okolo 5 až 6 roků věku dětem vypadnou". Tato nepravda hodně záleží na tom, že dítě je v tomto věku závislé na rodičích, a tak se většinou stává, že s dítětem přicházejí rodiče k zubaři v žalostném stavu, mléčné zoubky jsou zkažené a hodně bolí. Jako naschvál začnou takové zuby bolet dítě na dovolené v Řecku, nebo v neděli ráno.

Další nepravda je, že „dítě bolest vydrží, protože je ještě malé a nebude si to pamatovat, nemá z toho ještě rozum". Dítě si však pamatuje většinou bolesti velmi dobře. Z výzkumů je jasné, že i děti před narozením, či v průběhu porodu mají určitý druh paměti pro bolest. Tento mýtus snad nejvíce chrání rodiče, jejich vlastní strach, bojí se, že dítěti budou působit bolesti, že oni budou v očích dítěte odpovědni za bolesti a strasti způsobené zubařem. Strach ze zubaře a bolestivých výkonů předejdeme pravidelným čištěním zoubků i u úplně malých dětí, které ještě nemusí mít prořezaný ani celý mléčný chrup.

Rodiče se někdy mylně domnívají, že není nutné dítěti dávat před zubařským zákrokem „bezbolestnou injekci", myslí si, že dítě bude brečet a vyvádět tak jako tak, s injekcí i bez ní. Vpich bolí už sám o sobě, takže to vlastně nemá cenu. Rodiče si často myslí, že „bezbolestná injekce", neboli odborně lokální anestezie, znecitlivění oblasti, zbytečně zdržuje zubaře. Dítě ale začíná brečet v ordinaci ne proto, že ho něco bolí, ale proto, že má strach, co se bude dít. Potřebuje zklidnit příjemným a mírným přístupem zdravotníků, ale také rodiny. Téměř všechny děti po vymanění se ze zubařského křesla přiznaly, že ošetření nebylo tak hrozné, ale obrovský byl strach, který z ošetření cítily.

V případě, že dítě na zubaře vhodně nepřipravíme, bude to horší: může více plakat, vyvádět, prostě bourat ordinaci. Mýty o tom, že nechceme svému dítěti ublížit, a tak mu nebudeme říkat „ošklivé věci" a budeme raději lhát („neboj, zubař ti nic neudělá, nebude to nepříjemné") mu nepomohou. V případě strategie „nedá se nic dělat, k zubaři musíme", můžeme v dítěti vypěstovat pocit viny. Dítě by mělo věřit všemu, co říká dospělý, tj. rodič i lékař. Potom bude věřit, že injekční vpich lokální anestezie k zubu trochu štípne a bude to možná hodně nepříjemné, ale vrtání ani trhání zubu potom už bolet nebude, protože injekce nedovolí vznik bolesti.
Nešťastná může být i příprava na zubaře způsobem: „Ty jsi velký kluk a kluci nikdy nebrečí."Tato zázračná formule ale může selhat, dítě bude brečet a my v něm vyvoláváme naprosto zbytečně pocity viny.